Naše oficiální západní zdravověda, tak, jak ji známe z našich nemocnic a ordinací, není zdaleka jediným způsobem, jak (se pokusit) navracet zdraví. Podle jistého článku z časopisu Lékárna je dokonce až čtvrtá nejpoužívanější, když na prvním místě je čínská medicína a na 2. místě je homeopatie. V tomto článku se pokusím shrnout základní východiska a vlastnosti západní medicíny.
Ale uvedl jsem, že ten vývoj nebyl zrovna moc přímý. Těch zlomů bylo několik, prvním byl asi zánik Staré říše (před ~4200 léty), druhým tzv. Amarnské období – Achnatonova náboženská revoluce (před ~3350 léty). Další poztráceli Řekové, jejichž filozofie a teoretické ověřování hypotéz založily pozdější gnózi a o další se postarali ranní křesťané, jejichž „osvětová činnost“ vyústila v tzv. justiniánský mor (před ~1450 léty).
Později ovšem se hlavní hnací silou západní medicíny stali lapiduchové, kteří doprovázeli vojska při bohulibém šíření křesťanských myšlenek… Výsledkem je to, že se chirurgie stala královnou západní medicíny, zatímco orgánová zdravověda (interna) vlastně dodnes tápe ve tmě, do které ji dotlačila gnóze.
Jsou určitá svědectví, zachovaná do dnešní doby, že staroegyptská zdravověda byla dosti podobná zdravovědě čínské. Například dělení dne na hodiny: Na první pohled si řekneme, koho, že to napadlo den dělit na 24 hodin? No, to totiž zavedli Římané … pro které bylo řecké dělení na 12 hodin příliš hrubé. Apropo, proč se vlastně tak „nesmyslně“ počítalo na tucty? A Řekové ty hodiny převzali … od Egypťanů. A čirou náhodou Číňané na druhém konci světa měli také dělení dne na 12 hodin – jako vyjádření denního orgánového kondiciogramu!
Znalostní potenciál západního světa je obrovský, i v medicíně, je rozdíl, mezi celkovými znalostmi a praktickou aplikací. Zjednodušeně lze říci, že západní medicína pro stromy nevidí les. Západní medicína také dosáhla skvělých výsledků ve farmacii zavedením nových léčiv, především antibiotik … která však dala vzniknout problémům úplně nového kalibru, problémům s imunitou. Ta fantastická léčiva kromě toho způsobila to, že lékaři se proměnili na pouhé doktory a léčit již zcela zapomněli. V této souvislosti jeden obrovský povzdech: Synovec studující medicínu onehdá řekl, že vyučující dnes mluví o tom, „že se bude omezovat výuka přímého vyšetřování pacientů, protože na to máme spoustu přístrojů…“. To je prostě tragédie.
Je smutnou skutečností, že principy západní medicíny se mění přibližně stejně často, jako ponožky – kolikrát jsme už slyšeli, „že teď je to to pravé…“, aby za pár let vyšlo najeho, že to tak slavné nebylo. Druhou smutnou skutečností, že omezením na biochemickou rovinu se fakticky léčba omezuje ve většině případů pouze na příznaky. Často je sice slyšet i o příčinách, ovšem příčinách omezených biochemií, tedy z pohledu dalších zdravovědných systémů jde již jen o poměrně hrubé následky. Západní medicína se v praktické rovině hrubě orientuje na potlačování příznaků, je však pravdou, že nemalý podíl na tom mají pohodlní pacienti, kteří si zvykli na jednoduchá „řešení“. Prostě přístup typu „Bolí mě hlava, udělejte s tím něco doktore, já s tím dělat nic nehodlám…“
Západní medicína tak degradovala lékařskou péči na skvěle ovládaný skalpel a kouzelnou všemocnou tabletku, přičemž díky svému přístupu není schopna stanovit meze svých schopností – musí je ponechat Bohu… Pokud problém nelze řešit chirurgicky, nebo „práškem“, řešení prostě nezná. S „léčením“ má práškům pomoci spousta supermoderních přístrojů, ovšem zase to není cesta ke kořenům lesa, jen ke kořenům stromu.
Je ovšem také nezpochybnitelná pravda, že v případě úrazů prostě lepší řešení, než západní medicína, není.